Autoři článku:
Vladimír Ondejčík, RNDr. Alena Ondejčíková
Čajovna dobrých lidí Nitra
"Nemám na to čas. Nemůžu ani čekat, až čajový sáček pustí barvu, a nesypu ráno čajové lístky přes sítko. Na to opravdu nemám čas," vysvětloval pán, který netrpělivě přešlapoval z jedné nohy na druhou u poličky s čajem a čekal na svou ženu...
Kam se tedy dostane dřív než ostatní? Do cíle. Ke smrti. Napadlo mě...
Zdálo se mi neuvěřitelně znepokojivé, že už si nemůžeme dovolit strávit ani minutu života navíc čekáním na vyluhování dobrého čaje nebo léčivých bylin. Znělo to jako přiznání naprostého zotročení našeho bytí. Ztratili jsme čas, který nám byl dán...
Čaj nám čas nebere. Čaj nám čas dává. Dává nám možnost uvědomit si a prožít krátké okamžiky prostého bytí. Často si z toho dne pamatujeme právě chvíle s čajem. Když totiž příliš spěcháme, nemáme ani čas si zážitky uložit. Některé dny svého života si ani nepamatujeme. Jako bychom tehdy ani nežili. A právě čaj nás může vytrhnout z neustálého spěchu, který nás unáší jako říční loď bez vesel a kormidla.
Čaj nás o čas nepřipraví. Čaj nám čas dává. Vrací nám čas, který promarníme ve spěchu...
Čas ubíhá i lidem pod Himálajem, kteří na tamních strmých svazích pěstují čajové keře a zpracovávají je na čaj. Čaj z Dárdžilingu je pojmem pro znalce a milovníky dobrého čaje na celém světě. O těchto místech jsme toho hodně četli a himálajské čaje jsme vždy milovali. Ale když jsme se probudili ve starém Planters Clubu a každý den se dívali na krásnou Kančendžungu vysoko na obloze a zelené čajové plantáže všude kolem, něco se v nás změnilo. Stejně jako když jsme ve starém Káthmándú pro sebe objevili tajemství Buddhových zavřených očí...
A tak si čaj připravujme docela klidně a pomalu a pijme ho v klidu a s mírem v duši, abychom získali ten kousek času, který můžeme mít sami pro sebe...
