V rámci obecně přijímané - a jak se domnívám, jen částečně správné - představy nám pak historikové medicíny ukazují, jak se kdysi i postupná hromadění správných poznatků v lékařském managementu zdaleka nestačilo k tomu, aby se mohla provádět vědecky podložená prevence a terapie.
Dočteme se tak, že navzdory pokroku v chirurgické praxi se rány nadále vyžíhaly hořícím železem, krvácení se zastavovalo kadidlem a bělobou a na hnisající rány se přikládala arménská hlína a ropuší prach.
Rány se vysušovaly tenkým rákosem, pohmožděná tkáň se obvazovala horkým těstem z rozemletých fazolí a kafru a jako vlhké obklady se používal med, pivo, ocet, víno, olej nebo moč. Se zvláštním potěšením a z vyvýšeného piedestalu moderní vědy se pak ironicky usmíváme, když čteme, jak se na bolestivé klouby přikládali živí psi/!/ a čerstvé lidské výkaly na vředy, klystýr představoval močový měchýř prasete s nasazenou kostěnou rukou a jak se spojivkové vaky v oku vysušovaly pomocí dutého ptačího brku.
Přesto lze tvrdit, že krátký exkurz do oblasti středověké medicíny může být pro odborníka - lékaře, lékárníka nebo veterináře - i dnes velkým přínosem. Současní lékaři se totiž setkávali s velmi širokou škálou problémů, jejichž řešení v podobě včasné diagnózy a ve většině případů i úspěšné terapie je v mnoha případech překvapivé.
Dnes jsou například nezpochybnitelným faktem údaje o středověkých baktericidních "elixírech", užívajících tzv. je také faktem, že pokusy středověkých lékařů zabývat se léčbou rakoviny, které zasáhly nejen naše dvacáté století, jsou stále skoupé, stejně jako dokumentace o oligodynamickém účinku kovů a magnetoterapie.
Otázka více než půl tisíciletí starých receptů na výrobu preparátů proti spáleninám, které se objevily v roce podle některých autorů nejen zmírňovaly bolest, ale také zabraňovaly jizvení a regenerovaly buňky popálené tkáně.
V souvislosti s neutuchající válečnou aktivitou byla nejčastější zranění mechanického původu, a proto byla chirurgická praxe jedním z nejdůležitějších zákroků, který nás překvapuje svou vyspělostí. Například italský chirurg Lafranchi, působící v Miláně ve 13. stol. nebál se sešívat nervy, což je dnes jeden z nejdůležitějších zákroků v neurochirurgii, a popsal také příznaky zvýšeného mozkového tlaku a používal trepanaci lebky. Boloňský lékař Ugo di Lucca používal při operacích "spongia somnifera", houbu napuštěnou anestetikem.a odstraňoval hnis pomocí alkoholu, čímž se stal jedním z pozoruhodných průkopníků sterilizace a anestezie. francouzský chirurg Guy de Chauliac (1298-1369) se specializoval na "mikrooperace" šedého zákalu a žlučníkových kamenů.
zdroj: www.putnici.sk
