Hildegarda mluví o srdci jako o poselství
V knize Scivias se píše: "Přijměte tato slova! Tato slova jsou dále zesílena: " Ať požehnání nebeské rosy prostoupí toho, kdo je přijme a uchová ve svém srdci....".
Cesty, s nimiž nás svatá Hildegarda seznamuje, vedou dovnitř. Jejich poselství vychází ze srdce a promlouvá k srdci, od nejniternějšího k nejniternějšímu. Nejkrásnější důkaz toho najdeme v jejím dopise svatému Bernardovi, kterého nejprve prosí: "Dobrý, milý Otče, přijmi mě do své duše.' Tato prosba jako by byla ozvěnou posledního přikázání, kterým Věčný Otec uzavírá zákonodárství na Sinaji:
"Tato slova ať jsou v tvém srdci."
Načež jeho syn při příchodu na svět dává naplňující odpověď: "Tvůj zákon je v mém srdci." A tak se stává, že se jeho syn stydí za to, co se stalo.
Poznejte cesty
Z názvu se zdá, jako by se Hildegardino dílo obracelo k rozumu: "Poznejte cesty! " Aby si někdo nemyslel, že zde může být rozumové poznání obohaceno vysoce duchovním učením, označuje Hildegarda původ díla slovy: " Pohled prostého člověka." V tomto případě se jedná o "pohled prostého člověka". Srdce však naslouchá, přibližuje se a otevírá, neboť je stvořeno pro prostotu a vyléčí se jen prostotou.
Je zde moudrá věta: "Poznávat nevědomé, neučené moudrostí" (Řehoř Veliký, Dialogy). V této moudrosti se neříká: " Poznej cestu", jako by propagovala svou vlastní cestu jako nejlepší. Říká: "Poznejte cesty.", protože jednoduchý je původ a cíl, ale rozmanité jsou cesty, každý z nás má svou vlastní, ano, kolik lidí žije od Adama až po posledního narozeného, tolik cest existuje k jednomu cíli. Všechny cesty tam vedou, neboť kdo se mýlí, zůstává bez cesty a hroutí se do hlubin.
Srdce a vize
Svatá prostota je ctností člověka silného, širokého srdce s bohatým vnitřním životem. Svatý Augustin ve svých "Homiliích", kde hovoří o Božském vidění blahoslavených čistého srdce, velmi jasně vyjádřil zásadní spojení mezi srdcem, viděním a prostotou:
"Jak pošetilí jsou ti, kdo hledají Boha vnějšíma očima, neboť on je viděn srdcem, jak je psáno na jiném místě: A v prostotě srdce ho hledejte, neboť čisté srdce je prosté srdce! A jako toto světlo je vidět jen čistýma očima, tak uvidíme Boha jen tehdy, když to, čím se na něj máme dívat, bude čisté."
Jsme stvořeni pro blaženost tohoto vidění a někdy se ocitáme bezradní v temnotě.
Zde Bůh otevírá oko srdce svaté Hildegardy, aby vidělo cesty a ukázalo nám je. Bylo to před více než 800 lety, ale poselství nestárne, dokud je jeho konečným cílem věčnost, s přibývajícími staletími je ještě platnější.
Oživlá hlína
Ve čtvrtém vidění první knihy se Hildegardě dostalo hlubokého osvícení týkajícího se duše a jejího příbytku. Po záři vznešeného stvořitele a "jitřní rose podobném lesku v purpurovém blesku, který předpověděl ztělesnění zrození v lůně panny a její vykrvácenícování pro spásu člověka", se brzy projeví výjimečné postavení lidské duše ve stvoření. Aby duši povznesl, přechází Stvořitel od prostého příkazu "Staň se" k jemnějšímu způsobu "vdechnutí, které pro nás skrze Otce a Syna zrodí Ducha svatého. Duše však není božský, nýbrž stvořený duch, nicméně "spiraculum vitae" "živý duch" vdechnutý do člověka Bohem, kterého Bůh poslal do suché hlíny,... vložený do příbytku z míchy a žil, z kostí a masa.
Vdechnutí duše
Hildegarda viděla, jak tento dech proniká rodícím se dítětem jako ohnivá koule, tento
"ovládl srdce člověka, dotkl se jeho mozku a rozlil se do všech jeho údů. Tvar koule naznačuje dokonalost, která je duši vlastní od Boha. Oheň poukazuje na život a lásku, z nichž duše vyrůstá jako jiskra, aby v těle působila život a lásku, pro něž byla stvořena. Podle svého vzácného původu a duchovní podstaty je povolána být společnicí anděla."
Bohužel však mnoho bouří zasáhne ohnivou duši ukrytou v lidském těle a skloní ji k zemi. Vší silou se však "ona" snaží vzdorovat a začíná se hořce soudit. První příčinou zármutku je pýcha. Stánek poznává, že svýma očima by mohl vidět všechny cesty, a tak se obrací k severu, což znamená cestu od Boha. Tím se duše stává slepou, bez radosti a poznání. S roztrženým šatem, vyhnaná ze svého dědictví do dáli, zjišťuje, že je zbavena veškeré krásy a cti, vydána nejponíženějšímu otroctví. Její útočníci ji údery pěstí ženou bít prasata, aby zahnali hlad. Není však v tomto utrpení nevinně, neboť příbytek nepoznal, že svýma očima vidí na všechny strany, kdyby duše neodvrátila svůj vnitřní pohled od Boha a příbytek se nestal všežravým. Nyní je však hodna soucitu a živé světlo tak mocně osvětluje její hořké trápení, že vina téměř pohasíná. Plná lítosti se duše obviňuje,
"když v Babylóně žila životem hanebným." " Bolí mě, že jsem se od tebe, nešťastná, odvrátila." "Ať se stane cokoli," říká.
Tato lidskost vede v milosti k obrácení a atestaci.
Cesta ke světlu
Ještě důrazněji než obrazné ztvárnění je v textu zobrazen vnitřní boj, objevují se falešná světla, která vedou téměř k šílenství:
"Nešťastníku, ty nevíš, zda je tvé dílo dobré, nebo špatné... Co se ti líbí, není ti dovoleno, a co tě svádí, k tomu tě nabádá Boží zákon. A jak víš, že to všechno je skutečně tak? Bylo by pro tebe lepší, kdybys to nevěděl."
Ale poté, co se povznesl ke spravedlnosti, se hroutí do pochybností a říká: "To mi nepomůže." Pak zase chce vyletět nad oblaka, totiž "překročit rozumnou míru a začít to, co může skončit ". " V nejhlubší propasti beznadějného smutku je účinná milost: "BŮH".
A tak volá:
"Bože, cožpak jsi mě nestvořil? Hrubá země mě tlačí dolů...! Budu proti ní mužně bojovat... Moudrostí a trpělivostí zkrotím svou míchu, krev a tělo... Když hněv obklopí mou schránku, vzhlédnu k Boží dobrotě a budu jemnější než vzduch... Když mě bude nenávist pomlouvat, budu hledět na dobrotu a utrpení Božího Syna. Ale až ve mně pýcha - a teď přichází rozhodující okamžik - dosáhne takové výše, že se nebude chtít vyrovnat, ale všechno překonat, kdo mi pak přijde na pomoc?"
Vzhlížím tedy k Tomu, který mi dal život, a spěchám k nejblahoslavenější Panně. V Boží výšce poznám nejsladší dobrotu, pokoru. A tak i ostatní břemena přemůžu silným štítem pokory. Pokora je ctnost srdce. Podíl srdce na dramatu duše naznačuje ohnivá koule, kterou Bůh vdechuje
"příbytek míchy, cév, masa a kostí", najednou "ovládá srdce." "Naplňuje srdce tou silou, která se stává základem těla a ovládá ho." "Srdce je v srdci," říká Bůh.
Poslání...
Co je tedy srdce, kterého se ohnivá koule okamžitě zmocní? Stojí srdce pouze ve službách duše, aby zásobovalo všechny části těla proudem krve, který je zároveň prostředníkem duše, nebo má své vlastní poslání? Hildegarda se často zmiňuje o srdci, které se objevuje i na mnoha stránkách Písma svatého.
Každé z těchto nesčetných míst zde i tam nás nechává pochopit, co je tím míněno. Žádná definice není zapotřebí.
Abychom však pochopili Hildegardino nejzvláštnější učení o srdci, musíme sáhnout až k jeho podstatě. Právě jeho vztah k duši nám může být do jisté míry nápomocen. Stejně jako synoptici předávají první a největší přikázání z úst Ježíše Krista, srdce se nachází na prvním místě, ale duše je po jeho boku a síly ze sféry obou následují:
"Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou." (Mt 26,12).
Je tedy zřejmé, že srdce a duše, které se od sebe v podstatě liší, mají společně vykonat dílo úplné lásky s převahou srdce... Tak praví dílo Scivias.
Na srdce nezapomněla Hildegarda ani ve svém lékařském díle Causae et curae (Příčiny a léky nemocí), kde najdeme konkrétní doporučení:
"Kdo má bolesti srdce, sleziny nebo boku, ať ji často pije, a vyléčí ho."
H.v.B
Horké letní dny
Přišlo léto, dny jsou delší, teplejší a my máme čas, který většina z nás tráví u vody. Ať už zůstaneme věrni koupalištím, jezerům nebo vyrazíme k moři, horké dny jsou stále "s námi".
Kromě krásy slunečných dnů však na nás číhají i potenciální nebezpečí a paradoxně je to právě horko, na které mnozí z nás čekají téměř celý rok. V tomto období je náš organismus vystaven velké zátěži, při níž je jedním z nejohroženějších orgánů naše srdce.
Objevitel Hildegardy, doktor Hertzka, upozorňoval na to, jak důležité je včas se postarat o zdraví srdce. Posílený srdečně-cévní systém pomáhá zvládat každodenní činnosti a je základem zdraví a pocitu pohody v pokročilém věku.
"Ti, kteří pijí srdeční víno včas a pravidelně, si pravděpodobně ušetří srdeční choroby ve stáří."
dr. Gottfried Hertzka
Vynikajícím lékem na srdce pro všechny lidi je podle Hildegardy z Bingenu petrželovo-medové víno Meluvin, které je jedním z nejlepších přírodních léků, který podporuje funkci srdce, krevního oběhu, sleziny a probouzí životní sílu.
Hildegarda doporučuje užívat Meluvin - tento bylinný elixír při následujících onemocněních
- bolesti srdce, pro rehabilitaci po srdečním infarktu
- poruchy srdečních chlopní, staré srdce
- regulace krevního tlaku
- bolesti v boku
- odstranění jedů, odkyselení srdečního svalu
- otoky, spánek, posilující a vyrovnávací účinek na srdce a krevní oběh
Nedostatek lékařských údajů o víně nás udivuje o to více, že v Hildegardině medicíně je velké množství receptů, které se připravují s pomocí vína (nejčastěji vařeného vína).
Pití vína s mírou však nic nestojí v cestě, protože i v Bibli čteme: "Víno, které rozveseluje srdce" (Žalm 104,15).
Připravil: Vladimír Bugoš www.hildegarda.sk
