Gorimir na památku průkopníka
Tohoto bavorského kněze si každý okamžitě spojí s léčbou obyčejnou, čerstvou vodou. Zvláště ti, kteří mají zálibu v probírání se starými recepty, budou jeho nejslavnější praktiky důvěrně znát. Přesněji řečeno postupy, které zavedl on a jeho současníci či předchůdci, jako byli Vincenz Priessnitz nebo Johann Siegmund Hahn či Ferdinand Christian Oertel. V bývalém Československu byl oblíbený zejména v období první republiky. Později, na rozdíl od Rakouska a Německa, upadly jeho názory a postupy do "historického zapomnění", tedy mezi starousedlíky. Ne však zcela. Některé jednodušší procedury se staly běžnou součástí balneologie (lázeňství) a otužování jako sportovně-zdravotního systému.
Kdo byl Sebastian Kneipp?
Sebastian Kneipp (17. května 1821 - 17. června 1897) pocházel z rodiny chudého švábského tkalce lnu. Vzhledem k podmínkám, v nichž vyrůstal, nebylo pro mladého Sebastiana snadné realizovat svou touhu stát se knězem. Na gymnázium v bavorském Dillingenu na Dunaji nastoupil až ve svých 23 letech. Krátce poté, v roce 1845, se však zdálo, že jeho studijní plány zhatí těžká plicní choroba, kterou onemocněl. Na základě dobových zpráv a Kneippova vlastního životopisu mnozí usuzují, že mohlo jít o tuberkulózu. Jeho mecenáš a dobrodinec (dnes bychom řekli "sponzor") ho odkázal na známého vojenského lékaře, ale ten mladému muži nedokázal pomoci. Kneipp však nepodlehl zoufalství. Doslova se zapřel a odhodlaně, navzdory svým vážným zdravotním problémům, studoval. S železnou vůlí sebral všechny své fyzické rezervy, aby mohl navštěvovat seminář v Dillingenu a později mnichovskou univerzitu.
V roce 1849, po necelém roce studia v dillingenském semináři, ho opět trápil kašel, při kterém vykašlával krev. Jednoho dne při návštěvě místní státní knihovny listoval katalogem a našel brožuru s názvem "Zázračná léčivá moc vody" od J. S. Hahna. Brožurku vydal v roce 1831 F. Ch. Hahn, gymnaziální profesor a nadšený propagátor léčby vodou. Oertel. Povzbuzen řádky této brožury se mladý Kneipp rozhodl, že se pokusí léčit sám. Nedaleko místa, kde studoval, tekl Dunaj. Začal se každý den napůl koupat v jeho chladné vodě, ale zpočátku vydržel jen několik vteřin. Kromě toho každý večer tajně opouštěl seminář, aby se mohl vykoupat ve studené vodě z městské kašny. Používal k tomu obyčejný zahradnický džbán. Navštěvoval také mnichovskou "Společnost přátel vody", kterou inicioval Oertel.
Nebyl však příliš nadšený z nadměrného pití vody, které se tam praktikovalo. Jeho samoléčba ledovou vodou však zabrala a v roce 1852 šťastně složil kromě maturity i lékařskou zkoušku. Jeho spolužák, jistý Langmeyer, však prohlídkou neprošel. Stal se tak prvním Kneippovým pacientem a po určité době léčby se uzdravil natolik, že obstál před přísným okem komise. Sebastian později tímto způsobem pomohl několika dalším spolužákům. Je třeba zdůraznit, že v 19. století byla práce kněze mnohem namáhavější než dnes. Zatímco dnes kněz v případě potřeby dojede k nemocnému nebo potřebnému člověku autem, tehdy se všude chodilo pěšky nebo (pokud to bylo možné) jezdilo na voze. Kromě toho kněz často zastupoval lékaře, učitele, osvětového a sociálního pracovníka, a to hned v několika obcích, které spadaly pod jeho farnost. Proto byly na kněze kladeny vysoké nároky, včetně zdravotních.
Zkušenosti s vlastním uzdravením a s pomocí spolužáků ho motivovaly k tomu, aby se snažil pomáhat i dalším nemocným lidem. To mu brzy přineslo první úspěchy, ale také problémy s úřady. Lékaři ho totiž obvinili, že je mastičkář. Kněz se však nevzdal a pokračoval v práci. Snažil se také získat na svou stranu některé lékaře, ale o tom si povíme později. Vedle své kněžské práce se věnoval svým pacientům. Snažil se také pomáhat lidem s nakažlivými nemocemi, kterým se mnozí do té doby vyhýbali.
Díky tomu si vysloužil přezdívku "cholerický kapitán".
Při svých pokusech léčit lidi trpící cholerou používal teplé obklady. Jeho léčitelské pokusy se setkaly nejen s nelibostí, ale i s obviněním u soudu. Konkrétně ho odsoudil lékárník z města, v němž působil jako kaplan, za "nekalou konkurenci a maření obchodu". Kaplan Kneipp se však hájil tím, že se přece snaží pomáhat lidem, které léta bez úspěchu léčili lékaři i lékárníci a kteří si už nemohli dovolit platit za lékaře. V témže roce 1854 vypukla v Mnichově epidemie cholery, která se rozšířila po celém Horním Bavorsku a Švábsku a při níž zemřel i Kneippův otec. Když se cholera objevila i ve městě, kde Kneipp pracoval, pokusil se ji navzdory úřednímu zákazu léčit a podle historických dokumentů pomohl dvaačtyřiceti nemocným.
To mu přineslo na jedné straně uznání, na druhé straně problémy, takže ho generální vikář přeložil do Augsburgu a později se stal zpovědníkem v dominikánském klášteře v bavorském městě Wörishofen. Tam se jeho léčitelská činnost rozjela naplno.
Kneipp o svém léčení nemlčel, právě naopak. Psal a přednášel a přepisy jeho přednášek byly vydány i tiskem. Jeho nejznámější publikací je brožura "Moje vodní léčba" (Meine Wasser-Kur), která do roku 1894 dosáhla již 50 vydání. V těchto textech se jen málo zmiňoval o svých předchůdcích, přestože vodní léčba byla používána již od starověku a v Německu byla poměrně rozšířená i v jeho době. Ze svých předchůdců obvykle zmiňoval pouze již zmíněného Hahna, Priessnitze a Ch. W. Hufelanda. Nejvíce se však opíral o vlastní zkušenosti a pokusy s vodoléčbou a dalšími léčebnými postupy (např. léčba bylinami). Ve své autobiografii napsal:
hahnovu knihu o vodoléčbě, vydanou nakladatelstvím Hahn, v níž se píše: "Nejvíce jsem se naučil ze školy zkušenosti a málo z knih, neboť jsem četl jen málo knih, kromě malého pojednání, o němž jsem se již zmínil [má na mysli Hahnovu knihu o vodoléčbě, pozn. překl. (KNEIPP 1949: 24)
Stejně jako mnoho jiných přírodních léčitelů se Kneipp považoval za empirika, ale od mnoha jiných se lišil tím, že své práci nepřikládal význam nějakého božského poslání. Až do konce svého života žil jako velmi zbožný člověk, který se nepovažoval za vyvoleného pro léčitelské poslání, ale veškeré své úsilí podřídil práci duchovního pastýře. V roce 1891 o tom napsal:
"Nejsem ani odborník, ani lékař, ani jsem nikdy nestudoval medicínu. Nehledal jsem a nedělal nic jiného, než k čemu mě vedla vlastní potřeba a soucit s trpícími. Nepovažuji se za objevitele vodoléčby, nicméně voda se jako léčebný prostředek používá již tisíce let. (...) Můj soucit s druhými lidmi mě vedl k této činnosti vedle mé práce pastoračního pečovatele" (KNEIPP 1891: 2)
Jak jsme již uvedli, Kneipp, stejně jako před ním Priessnitz, se mnohokrát setkal s úřady. Rodící se vědecká lékařská obec považovala jeho pokusy o léčbu vodou za fušerství a šarlatánství. Ale možná díky jeho klidnějšímu vystupování byla jeho situace podstatně lepší než Priessnitzova. Zatímco jeho předchůdce se netajil svým nepřátelstvím k lékařům a medicíně ("Přišli za mnou jen proto, aby potvrdili své předsudky!"), Kneipp se snažil s lékaři také aktivně spolupracovat. Ti lékaři, kteří tak činili, se však brzy stali terčem kritiky svých kolegů. Koncem 19. století se však kritické hlasy podařilo udržet v určitých mezích, neboť mezitím byly na dvou německých státních univerzitách v Berlíně a Ulmu založeny první katedry vodoléčby a přírodních léčebných metod.
Typickým představitelem umírněného proudu mezi lékaři byl Dr. Julian Marcuse (nar. 1862), který ve své příručce "Technika a metodika vodoléčby a termoterapie" (1907) psal o Kneippově léčbě:
"Přestože i jeho systém obsahuje mnoho chyb a trpí nekritickým postojem typickým pro laiky, je vhodné jej šířit a uvádět do obecného povědomí. A úkolem vědy je oddělit zrno od plev a to dobré, co se v něm nachází, uvést do terapeutické praxe."
V současné době jsou prvky Kneippovy kúry obecně využívány odborníky v lázeňské balneologii vedle řady dalších postupů. Jako každá jiná metoda má i Kneippova kúra své výhody a omezení. Sebastian Kneipp si toho byl do jisté míry vědom, a proto chtěl, aby se jeho následovníci vyvarovali chyb, kterých se za svého života dopustil.
Ještě za jeho života, v roce 1895, byla ve Wörishofenu založena vodoléčebná akademie, která nabízela komplexní vzdělání v Kneippově léčebné metodě. Po druhé světové válce byla přeměněna na "Akademii Sebastiana Kneippa" při Kneippově spolku, lékařské centrum pro další vzdělávání. Tato instituce nabízí různé programy v oblasti alternativní medicíny a metod podpory zdraví, s osvědčením ot programu dalšího vzdělávání lékařů v oblasti Kneippovy metody je rovněž uznáván Německou lékařskou komorou jako příslušná postgraduální kvalifikace.
Osnova Kneippovy metody
Jak tedy vypadá Kneippovo ošetření? Není možné zde podrobně popisovat jednotlivé postupy ani vysvětlovat základní principy, ale zájemce si může všechny potřebné informace najít na internetu nebo v dostupné literatuře. Podrobnější seznámení s Kneippovými postupy však bude pravděpodobně vyžadovat alespoň důkladnou znalost německého jazyka. Pokusme se však alespoň z odstupu nahlédnout do jeho přístupu, a to i za cenu nepřesností. Kneippova terapie je metoda celostní léčby. To znamená, že ačkoli jeho specialitou jsou různé sprchy a koupele, zdaleka se neomezuje jen na používání vody. Během 3-4týdenních pobytů v Kneippových léčebných centrech tak pacienti podstupují různé vodoléčebné procedury, ale důležité jsou i další programy. Kromě hydroterapie je důležitým prvkem úprava stravy.
O stravě píše: "V současné době se nacházejí na trhu dva druhy stravy:
"Musíme zdůraznit, že pokud jde o stravu, mým základním pravidlem je: Suchá, jednoduchá, výživná, ne příliš jemná (orig. verkünstelte) nebo kořením ochucená domácí strava a nefalšovaný, čistý nápoj, který jsmenám náš milý Pán Bůh dává v každém prameni, obojí jen ve skromném množství, je to nejlepší a nejblahodárnější pro lidské tělo. (Nejsem puritán a sklenici vína či piva si rád dopřeji, ale v žádném případě tomu nepřikládám všeobecně oblíbený význam. ) Pokud se na to podíváme z lékařského hlediska, při některých nemocech mohou tyto nápoje někdy hrát důležitou roli. U zdravého člověka však přikládám větší význam ovoci.") (KNEIPP 1894)
V zásadě jde o to, aby se potraviny používaly v co nejméně pozměněném (nebo co nejpřirozenějším) stavu. V době Sebastiana Kneippa šlo například o "černý" chléb (dnes celozrnný, ne takový, který se kvůli tmavé barvě barví karamelem), zeleninu, ovoce, domácí máslo a sýry atd. V případě potřeby se strava doplňovala léčivými bylinami.
Další součástí léčby byla pohybová terapie. S tím souvisí i jeho doporučení ohledně oblečení. Oblečení mělo být volné, v žádném případě nemělo tělo stahovat ani omezovat v pohybu. Nepředepisoval konkrétní cvičení, to spíše ponechával na možnostech jednotlivce. Co však doporučuje, je chůze a běh naboso, a to v nejrůznějším terénu. Typická je však pro Kneippa chůze v orosené trávě (nebo mokré po dešti, to považuje za stejně účinné), na mokrém štěrku, na čerstvě napadaném sněhu, ve studené vodě (například na dně potoka). Tyto procedury se mají provádět podle toho, jak se člověk cítí, ale asi čtvrt až tři čtvrtě hodiny. Po takové procházce je třeba si nohy umýt pod tekoucí vodou a obléci si suché ponožky. Poté má jít (již suchý a oblečený) po normální cestě, zpočátku rychleji, aby se nohy rychle zahřály.
Časy těchto cvičení je samozřejmě třeba přizpůsobit podmínkám. Chůze ve sněhu by neměla trvat déle než 3-4 minuty (můj kamarád běhá bosý ve sněhu přes půl hodiny, ale trénuje takto systematicky už několik let). Pak je třeba se také zahřát rychlou chůzí v tlustých ponožkách a rychle do tepla.
Poslední, ale velmi důležitou součástí Kneippovy kúry je "ordinační kúra". To znamená, že člověk by si měl postupně osvojit pravidelný životní rytmus tím, že si vědomě rozvrhne čas tak, aby jeho životní styl byl vyvážený. Těžko se to popisuje, ale v podstatě je každému jasné, co se tím myslí. Vyváženost práce a odpočinku, sezení a cvičení...
Některé možná zaujmou i další Kneippovy léčebné vodní praktiky. Zmíníme se o nich jen velmi stručně. Poloviční koupel je taková koupel, při níž je tělo ponořeno do vody jen zhruba do výšky pupku. Člověk může takto ve vodě stát, klečet nebo sedět a měl by v ní takto setrvat od několika sekund do několika minut. Stejně jako u většiny Kneippových procedur se používá studená voda. Další procedurou je obklad (8-10 opakování); ten lze podle potřeby použít prakticky na kteroukoli část těla. Opět se používá studená voda. Můžeme se tedy ptát: doporučuje Kneipp někdy teplou vodu nebo páru?
Teplou vodu používal Kneipp jen výjimečně pro obklady; i ty však zpravidla doporučuje přikládat studené a poté pacienta zabalit do prostěradla a deky, aby se přehřál vlastním teplem. Lze předpokládat, že Kneippovým hlavním léčebným nástrojem je obecně povzbuzovat tělo k efektivnější práci. Proto se při své terapii spíše vyhýbá "hýčkání" teplou vodou. S určitými výhradami však připouští parní lázně, tzv. ruskou saunu. Považuje ji však za poměrně riskantní podnik a doporučuje ji pouze zdravým lidem v perfektní kondici. Také napařování (např. při nachlazení) doporučuje jen s mírou (maximálně 2-3krát týdně). A i po takovém napařování doporučuje alespoň krátkou koupel ve studené vodě.
Závěr
Léčba vodou je možná stará jako lidstvo samo. Neznamená to léčbu na konkrétních místech, odkud pochází voda určitého složení. Sebastian Kneipp byl jedním z těch, kteří zpopularizovali myšlenku, že posílením organismu, otužováním a celkovou harmonizací životního stylu můžeme prospět svému zdraví nebo ho znovu získat. To samozřejmě všichni víme. Můžeme ironicky poznamenat, že tento bavorský farář nakonec objevil pouze teplou vodu. Ale omyl! On objevil studenou!
Literatura:
JÜTTE, Robert (1996): Geschichte der alternativen Medizin. München: Beck
KNEIPP, Sebastian (1891): Zur Einführung. In: Kneipp-Blätter, I (1891), s. 2
KNEIPP, Sebastian (1949): Mein Leben. (1891 von Kneipp abgefasst und in den Kneipp-Blättern in Fortsetzungen veröffentlicht. Zusammengefaßt von Jos. Metz, Kurat.). Regensburg: Johann von Gott Verlag
KNEIPP, Sebastian (1894): Meine Wasserkur. 49. KNEIPP, Sebastian: Meine Wasserkur. Aufl.
